Dostihový sport se stal jednou z nejhorších forem vykořisťování zvířat. Využívání zvířat ve sportu má v dnešní době mnoho zastánců. Na člověka pěstující dostihový sport se často pohlíží jako na milovníka zvířat. Bookmakeři bohatnou z příjmů sázek na zápasech a dostizích. Ve sportu jsou koně zneužíváni především pro dostihy, parkur a klusácké závody. V některých zemích jsou zápasy a sporty se zvířaty považovány za kulturní tradici. Na podobnou národní pýchu zemřely v Čechách desítky koní - staly se obětmi dostihu Velká Pardubická.

VELKÁ PARDUBICKÁ

Historie

Nejatraktivnějším dostihem Velké Pardubické je hlavní dostih Steeplechase - Cross Country, s nejtěžší překážkou Taxisovým příkopem. Dráha měří 6.900 metrů, koně běží střídavě po trávě, písku a oranici. Na dráze je připraveno 30 překážek. Samotný Taxisův příkop je nejvražednější - dosud na něj doplatilo životem 23 koní, mnoho dalších přežilo těžké a bolestivé pády jen s velkými potížemi.

Taxis je tvořen živým plotem vysokým 140 cm, za kterým následuje zákeřná 5m dlouhá a 1metr hluboká propast. Na přeskočení Taxisu potřebuje kůň více jak 8 metrů dlouhý skok. Záludnost této a podobných překážek spočívá především v tom, že kůň před skokem neví, že ho za plotem čeká ještě příkop, a to je také důvod častých pádů a zranění.  K nebezpečnosti této překážky přispívá také to, že se před hlavním závodem nesmí trénovat. Proti Taxisově příkopu se zvedla vlna odporu hned po prvním ročníku Velké Pardubické. Egon Thurn - Taxis tehdy skok obhajoval slovy: "Jasnosti, vy ani já tuto překážku překonávat nebudete, a proto není důvodu, proč bychom ji měli vyřaditi a někomu ji ulehčovali."

Nejen Taxisův příkop

V roce 1993 dokonce dojel z devíti startujících jezdců jen jeden. V roce 1998 z dvaceti pouhých sedm. Podle ve světě všeobecně uznávaných pravidel není možné, aby jezdec po pádu znovu nasedl na koně a dojel do cíle. Něco takového zahraniční steeplechase nepřipouští a každý pád je v řeči pravidel důkazem, že kůň jednoduše na dostih nemá. U nás však toto pravidlo neplatí.

Další odlišností je podklad, na kterém se steeplechase běhají. Nikde na světě nebývá dráha upravována pluhem - naproti tomu v Pardubicích běhají koně po oranici. Ta se původně orala pluhem tažených koňmi a brázda byla hluboká 20 - 30 cm. Později, když se orala traktorem, dosahovala brázda hloubky i přes 40 cm, což zvýšilo celkovou náročnost dostihu, a způsobilo tak extrémní vysílení koní, jehož následkem pak padali i na jink snadných překážkách.
 

I délka dráhy je v rozporu s normou dostihového sportu - normálně by neměla přesahovat 5.000m. "Musím přiznat, že tradici Velké jsme viděli i v její nebezpečnosti a možná i krutosi." připustil v tisku dokonce i bývalý ředitel Dostihového spolku Jiří Janda.

Změny?

 Naopak kritickým bodem zůstává Taxisův příkop, kde došlo mj. ke snížení plotu na 140 cm z původních 150 a snížení hloubky příkopu ze 2 metrů na 1 metr. Nicméně Taxis nezabíjí svou hloubkou, ale především svou délkou, a tak se na obtížnosti překážky prakticky nic nezměnilo. Navíc snížení živého plotu může vést k menší odrazové aktivitě, která skok zkrátí. tento argument ostatně vznášeli i někteří žokejové. Při již zmiňovaném 103. ročníku Velké Pardubické spadlo z devíti startujících koní šest právě na Taxisu.

Je zřejmé, že většina úprav slouží k manipulaci s veřejným míněním a až na výjimky zůstává náročnost a nebezpečnost závodu zachována. Koně na Velké Pardubické umírají dál - v roce 1998 měla tragický konec hromadná kolize na překážce Popkovický skok, při které si zlomil nohu sedmiletý hnědák Damion a musel být utracen. Další kůň byl při kolizi težce zraněn.

O koních a lidech

Stále vyšších výkonů zvířat je dosahováno nejen náročným tréninkem, ale někdy i jinými nepřirozenými metodami, jako jsou doping nebo nepřiměřené fyzické podněty. Jako pobídka k vyvinutí vyšší rychlosti není výjimečné bití a kopání koní do slabin. K vyšším skokům bývají zvířata cvičena tak, že při přeskakování překážky jim je záměrně způsobována bolet, což je nutí při dalším skoku skákat výše. Provádějí se i chirurgické zákroky, jejichž cílem je znecitlivění choulostivých nebo extrémně namáhaných částí těla, zejména kloubů. Při namáhavém intenzivním tréninku se však po určité době klouby v důsledku nepřirozených pohybů opotřebovávají a kůň se stává pro vrchlový sport nepoužitelným.

 Majitelé stájí, plemenáři a přiznivci dostihového sportu obhajují nezbytnost provozování dostihů argumentací, že koně byli pro vrchlový sport vyšlechtěni. Uvědomme si však, že stejně jako by nám připadaly obludné zásahy do přirozeného výběru partnerů u lidí, je zrůdné a nezodpovědné i genetické šlechtění koní. Místo koní jsou produkování závodníci, u kterých je genetická informace lidským zásahem záměrně pokřivena. Člověk tak zasahuje do genofondu celého druhu. Plemenáři se svými výsledky pyšní před veřejností a dostihový průmysl podporuje další výzkum. V laboratořích se pracuje na objevování stále nových a účinnějších chemických prostředků, které mají za cíl ovlivnit výsledky závodu. Nejrůznější chemické a hormonální přípravky slouží k potlačení únavy, zvýšení výkonnosti nebo celkovému tlumení bolesti. Lidmi tak byl vyšlechtěn druh, jenž by ve volné přírodě neměl šanci přežít a který se tak stal zcela závislým na péči člověka.

Život dostihových koní je naplněn tréninkem a závody, při kterých zvířata často trpí stresem. Zvláště prestižnější dostihy jsou v první řadě velkým byznysem, což se negativně projevuje i v chování jezdců. Na životy koní tak padá stín permanentního rizizka smrti na dostihové dráze nebo utracení v důsledku zranění či úplného vyčerpání.

V souvislosti s Velkou Pardubickou bývá často uváděn argument, že existují steně nebezpečné sporty, například horolezectví nebo kanoistika. Rozdíl je v tom, že u těchto sportů je to člověk, kdo si vybírá, zda riziko podstoupí, zatímco u dostihů se zvíře rozhodnout nemůže. Odpůrcům zneužívání zvířat ve sportu je také předkládán názor, že zvíře samotné si přeje závod. Nikdo samozřejmě nepopírá fakt, že volně žijící zvířata, především mláďata, jsou hravá a soutěživá. Stejně jednoznačná je i instinktivní snaha silných jedinců dominovat ve stádě. Je však rozdíl mezi soutěživým chováním na svobodě a celoživotním vězněním a nuceným tréninkem s cílem dosahování stále vyšších výkonů. Neexistuje zvíře, které by mělo potřebu překonat nejnovější rekord nebo riskovat svůj život pro dosažení většího vzrušení lidí na tribunách či zisku pro svého majitele.

Na otázku o etickém přístupu jezdce ke koni odpovídá v jednom z rozhovorů pro tisk přední domácí žokej Josef Váňa upřímně: "Nemám úplně čisté svědomí, už se mi také stalo, že jsem s koněm pokračoval v dostihu, i když jsem věděl, že bych to měl dávno zabalit." I toto doznání vypovídá o tom, jak to ve skutečnosti je s těmi opravdovými milovníky koní, kterými podle obecně rozšířeného názoru jsou jezdci, majitelé stájí a další lidé, kteří se okolo koní pohybují.

Dostihy jsou především velkým byznysem - majitelé nejlepších koní vydělávají ohromné částky, bookmakeři si nacpávají peněženky ze sázek, města vydělávají na pořádání dostihů velké sumy z daní a turistického ruchu. A žokejové jsou někdy schopni dovláčet do cíle zraněného koně doslova za každou cenu. V živé paměti je příklad 102. ročníku Velké Pardubické, kdy se na Havlově skoku zranil kůň Gemer, kterého ale jezdec s vidinou finanční prémie a pátého místa zchromlého a úpně vysíleného násilím dohnal do cíle. Dav "milovníků koní" na tribunách tomuto sadistickému představení nadšeně aplaudoval.

Pohled na jezdce štkajícího nad mrtvým koněm bývá vydáván za příklad opravdové, čisté a nezištné lásky ke zvířeti. Nad čím to ale jezdec slzí? Nad rozplynutou vidinou vítězství? Nad zmařenou snahou a úsilím? Na dztrátou času? Nad majetkem? To nemusí, kůň byl přece vysoce pojištěn. Nad kamarádem? Toho ale přece nevystavujeme svévolně a zbytečně smrtelnému nebezpečí. Jediným rozumným důvodem k slzám může být jeho špatné svědomí. To však proudem slz umýt nelze.

 Ať již se jedná o dostihy, psí závody, medvědí či kohoutí zápasy, koridu nebo rodeo, pointa je vždy stejná: na jedné straně zvířata štvaná k maximálním výkonům, ponížená, riskující, trpící, přicházející o život a na druhé straně člověk, který se baví "sportuje" a vydělává peníze. Lidská společnost připravila koně o volnou přírodu, zotročila je a způsobila jejich závislost na člověku. Je povinností lidí přestat je vystavovat dalšímu zneužívání a nebezpečí jen pro svou zábavu a zisk.